Trochu historie
První tropické orchideje přivezli do Evropy Španělé ze západoindických ostrovů. Jako prvá orchidej z tropů rozkvetla v Evropě „Bletia verecunda“ v roce 1753, jako první epifytický tropický druh „Epidendrum rigidum“ Centrem pěstování orchidejí byla anglická šlechtitelská sídla . Poněvadž Anglie byla v té době první světovou mocností z rozsáhlými koloniemi a velkým loďstvem. Začátky pěstování orchidejí byly provázeny častými neuspěchy, protože všechny dovezené druhy byly sázeny do normální zahradnické půdní směsi , v níž přirozeně hynuly. Teprve objev kultivačních nároků orchidejí otevřel dveře jejich hromadnému pěstování. Zahradnické podniky i bohatí soukromníci (vesměs z Anglie) vysílali do tropů všech světadílů „lovce orchidejí“ , kteří přiváželi celé lodní náklady nasbíraných rostlin. Plnily se jimi soukromé sbírky a botanické zahrady.
Ekologické nároky orchidejí
Orchideje mají neobyčejně rozsáhlý areál svého rozšíření. To svědčí o jejich ekologické potenci. Nároky tropických orchidejí na hlavní životní faktory-teplotu ,světlo ,vlhkost a výživu jsou u jednotlivých skupin a druhů různé.
Rozlišujeme orchideje tropických deštných lesů a jejich obdoby , ve vyšších polohách vyžadující vysokou a vyrovnanou teplotu . Poklesy pod 15 C mohou být pro ně smrtelné.
Druhy tropické zony rostoucí v horských oblastech vysoké teploty nesnášejí . Zato vydrží hodnoty 10 C.
Bylo zjištěno , že teplotní výkyvy mají pro růstové rytmy orchidejí větší vliv než světlo ,zvláště délka světelného dne. Nedostatečný světelný požitek krátkých dnů na přelomu roku je možné u kultivovaných orchidejí do jisté míry kompenzovat snížením teploty na nejnižší možnou hranici. Např. u Phalaenopsisu na 15C
U Cattleye na 13 C u Cymbidii na 8-10 C.
Orchideje můžeme zařadit do několika rozdílných ekologických typů.
Nároky tropických orchidejí na hlavní životní faktory-teplo, světlo, vlhkost a výživu jsou u jednotlivých skupin a druhů různé.
1. Terestidy s opadavými listy a kořenovými hlízami. V období zimy nebo sucha přeruší růst a shazují listy. Rostou hlavně v mírném , ale i v tropickém pásmu obou polokoulí (Orchis,Habenaria)
2. Terestridy s každoročně odumírajícími nadzemními částmi a přezimující rhizomy. Rostou v mírném , jen vyjimečně v tropickém pásmu (Cypripedium)
3. Terestridy s neopadavými listy a se zdužnatělými stonky. Rostou v silném zástinu tropických lesů a nemají dobu vegetačního klidu.(Haemaria,Macodes)
4. Terestridy s neopadavými listy, bez rezervních orgánů, se ztlustlými kořeny. Rostou v tropických deštných nebo mlžných lesích bez významného období sucha .Růst je celoroční.(Paphiopedolum)
5. Terestridy s nadzemními pahlízami a s opadávými listy. Po odumření listu vyžadují delší odpočinek s minimální zálivkou.(Calanthe)
6. Terestidy s nadzemními pahlízami a neopadavými listy . Rostou v tropické a subtropické zoně. Druhy s kožovitými ,tuhými listy vyskytující se zejména na skalách nebo v bylinných formacích savan, druhy s listy širšími a jemnějšími v zástinu deštných lesů (Cymbidium, Phaius, Acanthephippium)
7. Epifyty bez pahlíz a s měkkými nebo doužnatými listy. Rostou v tropických deštných a horských mlžných lesích zástinu hlavní korunné vrstvy. Zpravidla neprodělávají dobu odpočinku (Phalaenopsis¨)
8. Epifyty bez pahlíz , s kmínkovým stonkem a tuhými xenomorfními listy.Rostou v tropických deštních lesích nebo v jejich horských modifikacích ,nejsou vystaveny dlouhodobému suchu , i když za bezdeštných dnů často vysychají.(Angraecum,Vanda)
9. Epifyty s pahlízami a jemnějšími listy .Rostou v monzunových nebo horských mlžných lesích, často v zástinu.(Coelogyne,Moltonka,Odontoglossu)
10. Epifyty s pahlízami a xenomorfními listy. Rostou v různých tropických vegetačních formacích.Periodická suchá období překonávají xerofytními adaptacemi.(Encyclia, Rhyncholaelia,Cattleya.)
11. Epifyty s pahlízami a opadavými listy. Druhy monsunových oblastí , překonávají období sucha pomocí dužnatých pahlíz(Dendrobium)
K pochopení ekologických nároků tropických popřípadě i subtropických orchidejí je třeba charakterizovat oblasti jejich výskytu. Jsou to tropický deštný les nížinný i horský , tropický horský mlžný les, tropické lesy neopadavé, poloopadavé a opadavé. Lesy monzunové a různé typy savanových lesů, subtropické vlhké lesy a savany bez dřevin.
Tropický deštný les
Je to tropický deštný les nížinný, horský. V těchto lesích je velmi vyrovnané klíma. Průměrná teplota je vyšší než 18°C , většinou s e pohybuje v rozmezí 24-30°C . Mezi nejteplejším a nejstudenějším měsícem je rozdíl menší než 6°C. Denní amplituda teplot kolísá mezi 6-8°C. Dešťové srážky jsou větší než 1500mm mohou být i 8000mm. Období sucha nepřesahuje dobu 2 měsíců a vyskytuje se mezi dvěma obdobími dešťů. Vzdušná vlhkost v noci a ráno 90% přes den kolem 50%. Tropické slunce rychle vysuší ranní rosu a neprší i několik dnů, vegetaci působí citelný nedostatek vody. Půda je lateritová, neúrodná, propustná s malou vrstvou humusu. Vegetace tropických deštných lesů je druhově velmi bohatá. Vytváří 3 výrazná patra. Vévodí předrůstavé stromy zvané giganty , dorůstající výšek až 80m. Rostou roztroušeně. Teprve pod nimi je korunové patro hlavního dřevitého porostu, které je zahuštěno liánami a epifyty. Těsně u země žijí sciofytní rostliny, které se spokojí s nepatrným příkonem světla.
Horské deštné lesy.
Horské deštné lesy jsou obdobou deštných lesů nižších poloh. Vyskytují se v tropické zoně ve výšce 1000-3000m. Teplota je tam poněkud nižší a rozdíly mezi dnem a nocí i mezi nejteplejším a nejstudenějším měsícem větší. Tyto lesy mají jen 2 patra a výšku okolo 20m. Nerostou v nich stromy giganty. Často se vyskytují mlhy prospívající hojné epifytní floře. Vytvářejí se mlžné lépe řečeno oblačné lesy. Jsou ještě dost teplé , takže umožňují růst tropické vegetaci, ale teplotní rozdíly jsou zde výraznější. Les je stále zelený , rozpojený vysoký 5-15m. rostou v něm hojně epifyty. Sucho trvající od 2 do 4 měsíců podmiňuje vznik poloopadavých lesů. Za delšího sucha vznikají lesy opadavé . Prostě podle úhrnu srážek, charakteru půdy a hladiny podzemní vody se vytvářejí různé lesní formace. Epifytická flora je hojná a xeromorfního charakteru. Jsou to formace savanového charakteru v nejrůznějších variantách.
Monzunový les
Monzunový les je řídký , vysoký 20m. Průměrná teplot 21°C . Stromy překonávají období sucha příjem vody je z větších hloubek takže jsou stále zelené. Mělkokořenící vegetace v této době upadá do vegetačního klidu a ztrácí asimilační orgány. Orchidejí zejména epifických je v takových lesích málo. Stejně je tomu u formací s ještě extrémnějšími podmínkami, jako jsou savanové lesy s trnitými keři a sukulenty. V subtropické zoně se vytvářejí obdobné formace jako v zoně tropické Ovšem se střídáním ročních dob a souvisejícím větším klimatickým rozdílem. Ve vlhkých oblastech je epifytní flora hojná , kdežto v suchých jsou poměry extrémnější a vznikají savany bez dřevin i polopouště s nepatrným nebo žádným výskytem orchidejí.
Listy orchidejí
Listy orchidejí jsou celokrajné na bázi většinou s pochvou. Jsou kopinaté, řemenité, eliptické, ale vyskytují se i kruhové nebo cylindrické. Listy jsou na bázi pahlíz často šupinkaté v horní části jsou redukovány také listeny, které obvykle zasychají. Žilnatina listů je souběžná, málokdy síťkovaná. Průduchy jsou na listech umístěny na spodní straně méně často na straně horní. Stavba listů je přizpůsobena vegetačním podmínkám. Druhy z vlhkých biotopů mají listy měkké konzistence s tenkou kutikulou. Listy druhů rostoucích v extrémně suchých podmínkách mají xeromorfní habitus, xeromorfní listy jsou většinou ztlustlé a jsou uzpůsobeny jako zásobárna vody. Listy rostoucí v zástinu mají listy široké, masité s poměrně tenkou kutikulou na povrchu s šupinami. Ochrana orchidejí před vyschnutím spočívá i v redukci listové plochy(Vanda) Listy jsou úzké, válcovité nebo žlábkovitě stočené(Brasavolla) Mnohé orchideje mají listy s kresbou.Tu tvoří anthokyanové skvrny(Oncidium papilio) Nebo nerovnoměrně rozložený chlorofyl(Paphiopedilum) nebo stříbřité šupinky(Macodes spp)
Kořeny orchidejí
Tvar, stavbu, fyziologii kořenů určuje způsob jejich života. Kořeny tvoří válec vodivých pletiv, který má na obvodu vrstvu zvanou endodermis. Uvnitř této vrstvy je piricykl z něhož vyrůstají boční větve kořenů. Vnější zonu tvoří vrstva epidermálních buněk velamen a zevní kůra. Buňky epidermální vytvářejí přichycovací plochu kořenů k substrátu. Velamen je vrstva tlustostěnných buněk, naplněných vzduchem. Dávají kořenům charakteristickou bílou barvu. Takovou stavbu mají orchideje epifytické u druhů terestických je stavba kořenů podobná, mají většinou kořenové vlášení a vyvinutou kořenovou špičku. Kořeny orchidejí jsou na průřezu kruhovité po přilnutí k substrátu se zplošťují. Mají funkci přichycovací u četných druhů asimilační. Kořeny zajišťují orchidejím přísun vody a minerálních látek. U terestrických orchidejí k tomu slouží kořenové vlášení u epifytických druhů pouze zelená špička kořenů nekrytá velamenem. V kořenech si rostlina vytváří též zásobu vody.
Kořeny vzdušné
Rostou volně do prostoru a mají vždy velamen, který jako špatný vodič tepla pomáhá rostlině zadržovat vodu v bezsráškovém období. Má však schopnost vodu taky nesávat spolu s rozpuštěnými živinami. Kořeny epifytických orchidejí obsahují chlorofyl a podílejí se na asimilaci, i když v malé míře. Životnost kořenů orchidejí je poměrně krátká. Jejich tvorba a růst podléhají perioditě a obvykle se objevují po dobu kvetení. Setlelé kořeny přispívají k minerální výživě epifytických druhů.
Kultivace orchidejí
Jsou tři kategorie – teplé, temperované,studené. Předpokladem úspěšné kultivace orchidejí v umělých podmínkách je uspokojení jejich základních ekologických nároků.
Teplé
Pěstujeme tam druhy, rostoucí v tropických deštných lesích,kde je vysoká stálá teplota bez větších výkyvů během roku. Rostliny nemají vegetační klid a neznají období déletrvajícího sucha. V takových podmínkách udržujeme v zimě v létě denní teplotu v rozmezí 21-29°C , v noci 18-21°C. Rostliny vyžadující takovéto teplotní podmínky jsou jsou velmi citlivé na pokles teplot. Často jim neublíží, když krátkodobě stoupne teplota vysoko na 30°C, ale pokles pod 15°C zvláště jsou-li mokré, může být smrtelný. Nachlazené rostliny pomalu chřadnou, objevuje se bakterioza.
Temperované
Pěstujeme druhy, které jsou z vyšších poloh tropů nebo krajin vzdálenějších od rovníku. Tyto rostliny nejenom snesou, ale vyžadují větší teplotní rozdíly mezi jednotlivými ročními dobami. Prostory temperujeme v létě na denní teplotu 18-24°C a noční 16-18°C . V zimě je u nich teplota denní 16-21°C a noční 13-16°C .
Studené
Studené kultivační prostory udržujeme v létě denní teplotu na 18-21°C v noci na 13°C. V zimě pak přes den na 13-16°C a v noci na 10°C . V těchto prostorách pěstujeme orchideje, které mají domovinu v horách. Některé z nich se obtížně pěstují právě pro teplotní nároky. Vyžadují nízké teploty v létě, a to lze dost obtížně splnit.
Na závěr
Platí zásada, že vysoká teplota zvyšuje transpiraci a ostatní fyziologické pochody. To však vyžaduje úměrnou vlhkost a světlo. Druhy s růstovým klidem potřebují po vyzrání pahlíz nižší teplotu, jinak nekvetou. Období se sníženou teplotou podporuje kvetení i u druhů z nejteplejších poloh.
Sympodiální, monopodiální růst orchidejí.
U sympodiálních orchidejí výhon po celé délce ztloustne a vytvoří tzv. pahlízu (Pseudobulvu) Je to především zásobárna vody pro rostlinu. Tvar pahlíz je rozmanitý. U některých druhů jsou téměř kulovité(Coelogyne cristata) , vejčité (Cymbidium) vřetenaté(Cattleya) nebo jsou slabě naznačené(Pleurothalis) Povrch pahlíz je hladký nebo rozmanitě rýhovaný. Jejich tvar a struktura povrchu se mění během vývoje rostliny, hlavně obsahem vody. Po období sucha jsou většinou pahlízy scvrklé. U sympodiálních orchidejí vyrůstá květenství z crcholu pahlíz, z jejich boků nebo ze zvláštních pupenů rhizomu na bázi pahlíz.
U monopodiálně rostoucích orchidejí (Vandoideae) je koncový meristén neustále aktivní. Na stonku, který může mýt internodia (vzdálenost mezi články,kolínky) velmi dlouhá(Vanda teres) až velmi krátká (Phalaenopsis), vyrůstají listy ve dvou protilehlých řadách.
Proč orchideje voní
K lákání opylovače vytvářejí orchideje voňavé látky. Člověku některé páchnou,to záleží na tom, které opylovače lákají. Tak druhy orchidejí lákají dvoukřídlé (např. mouchy) Vylučují připomínající pach hnijícího masa. Jejich květy mají obvykle i červenohnědou barvu. Mnoho orchidejí má specifickou vůni, kterou člověk nevnímá. Platí zásada, že květy málo vyzrálé nebo naopak odkvétající voňavé látky nevylučují. Jejich vylučování také tlumí nízká teplota. Bílé květy opylované nočním hmyzem intenzivně voní v noci.
Jen tak pro zajímavost
Největší orchidejí je druh Grammatophyllum speciosum . Má stonek s pahlízou dlouhý až 4m. o průměru 5m. Listy měří až 1m. Květenství dosahuje délky až 3 m. Na jedné rostlině může být až 5000 květů.
Naproti tomu jedním z nejmenších druhů je Bulbophyllum minutissimum. Má listy 5mm a pahlízy 2-3mm dlouhé.
Celkový pohled na příčný řez vzdušným kořenem epifytické orchideje (Oncidium sp.)
Ukázka
Charakteristickým znakem vzdušných kořenů epifytických rostlin je tvorba velamen - vícevrstevné pokožky, tvořené mrtvými buňkami, schopnými absorbovat velké množství vody. Další modifikací oproti běžným absorpčním kořenům rostoucím v půdě je přítomnost chloroplastů v primární kůře a ve středním válci kořene. Při pozorování technikou světlého pole jsou exodermis a endodermis nezřetelné. Nebarvený preparát.
Celkový pohled na příčný řez vzdušným kořenem epifytické orchideje (Oncidium sp.)
Ukázka
Charakteristickým znakem vzdušných kořenů epifytických rostlin je tvorba velamen - vícevrstevné pokožky, tvořené mrtvými buňkami, schopnými absorbovat velké množství vody. Další modifikací oproti běžným absorpčním kořenům rostoucím v půdě je přítomnost chloroplastů v primární kůře a ve středním válci kořene (na obrázku autofluoreskují červeně). Při pozorování s využitím autofluorescence rostlinných pletiv lze od zbylých vrstev primární kůry (mezodermis) snadno odlišit exodermis i endodermis. Nebarvený preparát, autofluorescence.
Detail velamen a primární kůry vzdušného kořene epifytické orchideje (Oncidium sp.)
Ukázka
Charakteristickým znakem vzdušných kořenů epifytických rostlin je tvorba velamen - vícevrstevné pokožky, tvořené mrtvými buňkami, schopnými absorbovat velké množství vody. Další modifikací oproti běžným absorpčním kořenům rostoucím v půdě je přítomnost chloroplastů v primární kůře a ve středním válci kořene. Při pozorování technikou světlého pole jsou exodermis a endodermis nezřetelné. Nebarvený preparát.
Detail velamen a primární kůry vzdušného kořene epifytické orchideje (Oncidium sp.)
Ukázka
Charakteristickým znakem vzdušných kořenů epifytických rostlin je tvorba velamen - vícevrstevné pokožky, tvořené mrtvými buňkami, schopnými absorbovat velké množství vody. Další modifikací oproti běžným absorpčním kořenům rostoucím v půdě je přítomnost chloroplastů v primární kůře a ve středním válci kořene. Při pozorování s využitím autofluorescence rostlinných pletiv lze od zbylých vrstev primární kůry (mezodermis) snadno odlišit exodermis i endodermis. Nebarvený preparát, autofluorescence.
Detail středního válce vzdušného kořene epifytické orchideje (Oncidium sp.)
Ukázka
Celistvost endodermis je oproti xylémovým pólům cévního svazku přerušována propustnými buňkami, usnadňujícími symplastický transport látek do středního válce. Při pozorování technikou světlého pole jsou jednotlivé elementy xylému a floému stěží rozlišitelné. Elementy floému jsou obklopeny sklerifikujícími buňkami. Rovněž dřeň, nacházející se ve středu kořene a obsahující chloroplasty, na své periferii sklerifikuje. Nebarvený preparát.
Detail středního válce vzdušného kořene epifytické orchideje (Oncidium sp.)
Ukázka
Celistvost endodermis je oproti xylémovým pólům cévního svazku přerušována propustnými buňkami, usnadňujícími symplastický transport látek do středního válce. Při pozorování s využitím autofluorescence rostlinných pletiv jsou jednotlivé elementy xylému a floému lépe, přesto stále poměrně obtížně rozlišitelné. Elementy floému jsou obklopeny sklerifikujícími buňkami. Rovněž dřeň, nacházející se ve středu kořene a obsahující chloroplasty, na své periferii sklerifikuje. Nebarvený preparát, autofluorescence.
